Já ho miluju, ale on nechce vztah
„Dobrý den, paní doktorko. Na svoje osmnáctiny jsem strávila noc s klukem, který se mi líbí. Neplánovala jsem to, ale nějak to vyšlo. On potom ale říkal, že není na vztah připravený, přesto se vídáme dál. Píšeme si, spíme spolu, trávíme spolu čas, občas mne odveze z tréninku nebo vezme na oběd. Já se zamilovávám, ale on stále opakuje, že na vztah není připravený. Co mám dělat?”
„Třináct let mi imponuje muž, který je ženatý. Já jsem vdaná. Oba máme děti. Na služební akci jsme spolu mnohokrát trávili čas. Na té poslední jsem se s ním neplánovaně vyspala. Bylo to krásné, já se zamilovala. On ale ne, dodržuje dál pracovní vztah a emoční odstup. Jsem pološílená. Jak je to možné? Jak ho mám přimět, aby mne také miloval?”
Představme si ženu, která se seznámí s mužem, se kterým si velmi rozumí. Přitahují se, tráví spolu čas a začnou spolu spát. Muž jí od začátku říká, že se na vztah necítí a že nechce nic závazného. Žena jeho slova vnímá, ale zároveň má pocit, že mezi nimi vzniká něco víc. Postupně spolu tráví více času, svěřují si osobní věci, smějí se spolu a ona se vedle něj cítí dobře a bezpečně. A pak si jednoho dne uvědomí, že se zamilovala. Pro ni už vztah není nezávazný, i když se jeho pravidla nezměnila. Právě v tom může být největší problém těchto vztahů. Dva lidé mohou prožívat stejnou situaci úplně jinak. Pro jednoho je to příjemná blízkost bez závazků, pro druhého se z ní postupně stává citový vztah. A čím déle taková situace trvá, tím těžší může být předstírat, že city neexistují.
V takové chvíli žena často začne hledat signály, že muž přece jen něco cítí. Tyto myšlenky mohou být pochopitelné, ale zároveň mohou vytvářet falešnou naději. Muž může mít ženu opravdu rád, může mu s ní být dobře, může ho přitahovat a může si s ní rád povídat, a přesto nemusí chtít partnerský vztah. To je možná jedna z nejtěžších věcí, které je potřeba přijmout: to, že mezi dvěma lidmi existuje blízkost, ještě neznamená, že oba chtějí stejný druh vztahu.
Co tedy může žena udělat? První možností je zůstat v nezávazném vztahu a přijmout ho přesně takový, jaký je. To ale dává smysl pouze tehdy, pokud dokáže skutečně přijmout, že z něj nemusí nikdy vzniknout partnerský vztah. Druhou možností je otevřeně říct, co se změnilo: například „Původně jsem to brala nezávazně, ale moje city se změnily a už to pro mě není stejné.“ Nejde o ultimátum ani o požadavek, aby se muž okamžitě rozhodl.
Jde především o upřímnost, je to sdělení vlastního pocitu. Třetí možností je dát si odstup. To může znamenat přestat spolu spát, omezit kontakt nebo si dát určitou dobu bez setkávání. Ne proto, aby muž začal žárlit nebo si uvědomil, co ztratil, ale proto, aby žena získala prostor zjistit, co chce ona sama. Někdy je totiž nejtěžší nechat odejít něco, co je krásné, ale zároveň nám to nedává to, co potřebujeme.
Největší otázkou proto možná není „Jak ho přesvědčit, aby chtěl vztah?“, ale „Dokážu být v tomto vztahu šťastná, pokud se nikdy nezmění?“ A když zjistíme, že to tak není, je potřeba chránit sama sebe a dokázat se vzdálit. Takové rozhodnutí může bolet, zároveň ale může být osvobozující. Láska totiž někdy neznamená zůstat za každou cenu. Někdy znamená přiznat si, že dva lidé se mohou mít rádi, mohou si být blízcí, a přesto nemusí chtít totéž. A v takové situaci není selháním odejít. Selháním vůči sobě by mohlo být zůstávat někde, kde člověk dlouhodobě doufá v něco, co mu druhý člověk nedokáže, nechce nebo nemůže dát.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju hezké vztahy – k našim partnerům, ale i k sobě samotným :-).